Jaroslav Dušek – Světlo se nejlépe rozsvěcí ve tmě

01 Jaroslav Dušek

Připravit rozhovor s Jaroslavem Duškem bylo pro mne těžké. Samozřejmě jsem měla nachystané otázky, ale Jaroslav není zvyklý vynášet soudy a vydávat obecná doporučení. Tak jsme si tak povídali na Novotného lávce, pod okny se leskla Vltava, slunce svítilo…

A až vám bude smutno, běžte se podívat do divadla na Pátou dohodu Dona Miquela Ruize v Duškově podání. Uvidíte na vlastní oči, uslyšíte na vlastní uši a pocítíte na vlastní bránici, jak jsme my lidé tak trošičku směšní, když se bereme vážně a věříme všem těm pravdám, co nám vtloukají „velcí učitelé“ oddětství do hlavy. Pod vší ironií a nadsázkou k vám proudí čistá radost, láska a pochopení. A podle výrazů odcházejících diváků si dovolím říct, že jsem nebyla sama, v kom se alespoň na chvíli rozsvítilo světlo.

Do svého pořadu Duše K zvete nejrůznější osobnosti, jejichž názory, učení či postupy léčby se většinou vymykají obvyklým způsobům. Jaký je hlavní důvod těchto setkání?
Duše K je koncept, který kdysi dávno vzniknul již v Českém rozhlase. Oslovuji lidi, kteří svůj obor bádání otevírají i dalším impulzům nebo vlivům, dívají se na svět otevřenýma očima a bez předsudků. To je smysl Duše K.

Proč dnes lidé mají tak malou víru, ať už v sebe, ideály nebo Boha, čím to je způsobené? Jak obnovit v lidech víru a charakter ?
Já vůbec nevím, jestli lidé mají tak malou víru, nebo kteří lidé. Na takovéto otázky neumím odpovídat, protože nevím, co mají lidi. Můžu mluvit o sobě, o pár lidech ve svém okolí. Dokonce, kdybych se ponořil do několika blízkých lidí, které znám, a začal zkoumat, jestli mají malou nebo velkou víru, nevím, k čemu bych dospěl. Dokonce si ani nemyslím, že by lidi museli mít nějakou víru. Toltéci mají takový zvláštní přístup. Říkají, že pravda je to, co poznáme tak, že tomu nemusí nikdo věřit, a přesto to existuje. Pravda je nezávislá na systému víry. Jakou víru myslíte přesně?

Víru v duchovno, ideály, pravdu a lásku…
Člověk se často pohybuje ve svém myšlení v takových, jakoby předem daných, kladných a záporných věcech. Když někdo má velkou víru, tak je to dobré. Když má někdo malou, tak špatné. Každý člověk má ohromně velký systém přesvědčení v realitu, že je taková. Že tamto je slunce, tohle jsou mraky, tuhle jsou lidi. Tenhle systém je tak silný, že vůbec ho nahlodat, je ohromně těžké. Proto přesně nevím, co na to odpovědět. Například to, že se musí jíst maso, je velice silná lidská víra. Na druhou stranu, každý tlak vyvolává protitlak. Pořád se proti něčemu bojuje… Když někdo chce jíst maso, tak ať ho jí. Pro mě je zajímavé, když v člověku ten systém víry povolí.

Máte nějaký příklad?
Teď je v Praze na návštěvě Clemens Cuby. Člověk, který spadl ze střechy a porušil si míchu. Lékaři mu oznámili, že už nikdy nebude chodit. Nikdy jim neuvěřil, vyléčil se silou svého přesvědčení a nyní jezdí po celém světě přednášet a učit lidi věřit v sebe a své schopnosti. Cuby vypráví o paní, která se po shlédnutí jeho filmu zvedla ze sedadla a odcházela. Kamarádka ji zastavila a řekla: „Kde máš berle?“ „A jo, nemám! A nechybí mi!“ Přišla rozzářená domů a manželova první věta zněla: „Kde máš berle?“ „Představ si, Karle, já vůbec nevim.“ Manžel: „To ses zbláznila?! Okamžitě si dojdi k doktorovi pro nový!“ Doktor se na ni podíval, řekl: „Okamžitě berle!“ Měsíc s nimi chodila, pak je zahodila, rozvedla se a bylo. Takhle to je. Buď si řekneš: „Nemám berle,“ a chodíš bez nich. Nebo si řekneš: „Když to všichni říkaj, tak to bych je asi měla mít…“ a zůstanou ti do smrti.
Ale pořád můžeš čistit svůj pohled, své stanovisko. Až pak třeba potkáš někoho, kdo už ti ty berle nebude nutit. Posune tě. Realita zrcadlí stav tvojí mysli.

Vy už jste na té dobré cestě, já tomu říkám, že žijete na pravém břehu řeky. Jak jste se tam dostal? Byl nějaký bod zlomu?
Snažím se neulpět nikde, být ve vnitřním pohybu. Nevyhodnocuji, jestli to je dobré nebo špatné. Bod zlomu jsem žádný neměl. Všechny věci přicházejí synchronicitními řetězci, určitými souběhy v životě, dostanu zajímavou knížku, vzápětí se objeví nějaká situace, seskládá se obraz… Ne, neměl jsem v životě žádnou tragédii, nemoc, něco, co by mě náhle posunulo.

Přečetl jste spousty knih a z mnoha z nich citujete. Co pro vás knihy znamenají?
Přijde na knihu. Může způsobit vnitřní probuzení něčeho, co má člověk v sobě připraveno a nebylo to třeba dostatečně zavlažováno. Najednou pomůže ta kniha vytvořit situaci nebo přípravu na ni a zkušenosti se začnou rozvíjet. Pro mě vždycky knihy byly zajímavé. Spoustu knih jsem ale rozečetl a nedočetl. Necítil jsem povinnost, že musím každou z nich dočíst. Pak jsem objevil pár knih, které člověku zůstávají déle a nachází v nich pořád něco nového. Ta kniha je pak vzájemnou vibrací mezi mnou a autorem, a je to moc pěkné.

Čím Vás zaujala kniha Čínská studie, že jste se stal jejím kmotrem ?
Mně se líbí práce pana Cambella, a líbí se mi, že jeho osud je právě takový vtipný. Pocházel z farmy, kde měl pořád to maso, vajíčka, mléko a že vlastně teprve vlastní vědecká poctivost ho zviklala v jeho systému víry. Teoreticky považoval vegetariánství za nesmysl, jak sám píše. Výsledky výzkumů byly ale natolik výrazné, že musel změnit své názory. Bylo by to jiné, kdyby se narodil ve vegetariánské rodině a vyrostl v obhajobě vegetariánství. Přesto, že vyrostl v přesvědčení, že musí jíst maso a všechny ty živočišné tuky. Takhle to bylo legrační, že k tomu přišel úplně z druhé strany, a to mě na tom baví. Také mě překvapilo množství výzkumů a pokusů, které uvádí. A které jasně ukazují, že je možné nahrazovat rostlinnými tuky ty živočišné. Jeho studie jsou zajímavé také tím, že jsou tak dlouholeté, chronicky známé, píše se v nich, že lidé mají výrazně omezit konzumaci živočišných bílkovin kvůli svému zdraví… Stejně ale lidi mají v hlavě systém svého přesvědčení. Říkají si: „Dobře, on to studoval 27 let, ale stejně se plete…“ To je úžasné. Jak lidská mysl dokáže spláchnout ze stolu tak mnohaletý výzkum. Jen proto, že si chci dát stejk.

Která myšlenka této knihy Vám připadá nejpřínosnější?
Celá ta kniha, provázání myšlenek. Tam není žádná nová idea, která by člověka překvapila. Ale to, jak je to celé provázáno, vyargumentováno, pro lidi, kteří potřebují slyšet argumenty. Podstatné je, že se člověk může dočíst, že změnou stravy si může zprůchodnit cévy. Lidé si spíš myslí, že když mají cévy zanešené, musí jít na operaci. A tady najednou on ukazuje rentgenové snímky lidí, kteří si zprůchodnili tepny tím, že změnili stravu. To je úžasná zpráva. Spousta lidí stejně radši bude jíst léky a nechá se rozřezat. Tak to tak mají, každý si prochází svým vývojem. Někdo jde rychleji, někdo pomaleji, někdo přešlapuje na místě.

Váš vlastní způsob stravování se stále vyvíjí. V jaké etapě jste teď a řídíte se nějakou zásadou z Čínské studie?
Momentálně mě nejvíc zajímá raw strava neboli živá, tedy nevařená. To je systém, ve kterém se nepoužívají živočišné bílkoviny vůbec a maximální teplota, při které se strava upravuje, je 42 °C, kvůli enzymům. Ne že bych jedl ortodoxně jenom tohle, ale většinou ano.
Jídlo je nejsnáze dosažitelná lidská potřeba. Mnoho z nás si jídlem léčí nedostatek lásky, nespokojenost se svojí prací, smyslem života. Nakonec se z přebytku stravy k těmto neradostem přidá ještě diabetes. Máte nějaký nápad, třeba ze svojí praxe, jak vnést světlo do svého života?
Jedna z cest, která je dostupná každému člověku, je být chvíli o samotě, být sám. Dopřát si toho, že je člověk v přírodě, odloží mobil a počítač, věci, které ho spoutávají. Ideálně v lese, u vody. Nebo jít do tmy. Světlo se nejlépe rozsvěcí ve tmě. Tam nic není, jen člověk sám. Nezvoní telefon, nepípají emaily, takhle zůstat pár dní je dobré. Člověk si srovná myšlenky ve vlastní hlavě.

Znáte případ ze svého okolí, že se někdo vyléčil z diabetu 2. typu změnou svého přístupu k životu, stravování?
Myslím, že se chystá kuchařka, jejíž autorkou je paní Zrůstková, která si pomocí raw stravy zlepšila diabetes 2. stupně. Zmiňuje se také o klinice Simply raw, kde si lidé léčí diabetes pomocí živé stravy.

V pradávnu lidé museli lovit dinosaury, později pracovat na poli, v továrnách… . A byli proto mnohem zdravější. Dnes lovíme většinou slevy v hypermarketech. Která fyzická aktivita je Vám osobně blízká?
Dýchání, to mám moc rád. To mi připadá pro život fakt dobrý.

Označení „cukrovkář” má stále mírně hanlivý nádech. Většina lidí si představí někoho velmi obézního, někdy i na vozíku a s nálepkou, že si za svou nemoc může sám. V Čechách je dnes okolo miliónu diabetiků, ale pocit ze slova „cukrovka” je pořád stejný. I proto mnoho lidí raději svou nemoc ignoruje. Setkal jste se s něčím podobným? Jak tento pohled změnit?
Já jsem se s ničím takovým nesetkal. Ale měl jsem jednoho kamaráda, který byl cukrovkář, lpěl na své cukrovce…

Co to znamená?
Věděl předem, jak to s ním dopadne. Taky to tak dopadlo. On prostě přijal kompletně, že to tak je. A ačkoliv to byl člověk mimořádně vtipný, bystrý, když jsem ho provokoval, aby zkusil změnu stravy, tak mi říkal: „To víš, Járo, tobě se to mluví, jenže já vím, to bude tak a tak, pak mě vemou tuhle nohu, pak tamtu nohu.“ A tak to také s ním bylo. Samozřejmě, vycházel ze zkušenosti mnoha lidí před sebou. I když i tady vždycky byli ti, kteří se vyléčili. Jenže to záleží, kam zaměříte svoji pozornost, čeho chcete dosáhnout. Chcete podlehnout, podlehnete. Chcete se uzdravit? Uzdravíte se. Už je v jiném časoprostoru.

Proč nemocí přibývá místo, aby jich ubývalo? Počet diabetiků 2. typu se po celém světě přímo astronomicky zvětšuje. Vidíte příčinu ve věcech vnějších – stravování, způsobu života nebo i v souvislosti s myšlením a cítěním lidí?
To je přece oboje dohromady, vnější a vnitřní, těžko to můžete oddělit. Já ani nevím, jestli přibývá tolik lidí nebo těch diagnostických metod. Před nějakou dobou se změnila doporučená hladina cholesterolu v krvi a hned přibylo nemocných. Já to nevím, nevěnuju se tomu, nechodím na nějaká vyšetření. Ale vím, že velkou sílu má vlastní představivost, mysl. Spousta lidí onemocní, protože byli nemocní jejich rodiče, říká se tomu věrnost rodu. Jde o souhru, o způsob, jak organismus spolupracuje. A my můžeme ovlivňovat tu souhru. To je také takový mýtus: „Za to může gen, ten když se odstraní, bude všechno v pořádku, problém zmizí. Ale to je nesmysl, např. Bruce Lipton mluví o souhře organismu. Geny jsou takový orchestr, může hrát rychleji, pomaleji. Tím se pak může změnit celkové vyznění koncertu, jak ty geny vyhrávají.

Proč pomáháte lidem s handicapem a máte je opravdu rád, jasně to z vás vyzařovalo, když jste uváděl předvánoční večer pro sdružení Rolnička?
Vždycky se dohodneme s kluky z divadla pro podporu něčeho, co je nám blízké. Tam není žádné proč. Proto.

Blanka Neoralová

Posted in Příběhy, Příběhy a zajímavosti, Život s diabetem.