Neznámý emoční svět

EmoceEmoce jsou narozdíl od východních kultur (k velké škodě všech) v té naší odstrkovány na druhou kolej. Nevyznáme se v nich dobře, ani v osobním životě, ani ve vědě. Považujeme je za něco vedlejšího, a zapomínáme, že jsou zřejmě tím nejdůležitějším, co řídí naše osudy.

      Celou tu ničemnost má na svědomí řecký filosof Sokratés, který si vymyslel, že dokonalé duše stoupají k nebesům, zatímco ty naše nedokonalé tady poskakují po zemi. Tahle myšlenka se nesmírně zalíbila Platonovi, který ji celý život rozpatlával, nakonec došel k témuž závěru a nazval naše tělo hrobem duše (v téže době na Východě tělo pojmenovali chrámem duše). Platon přirovnal duši k dvojspřeží s jedním koněm hodným, což jsou dobré emoce a druhým vzpurným, což jsou zlé emoce, které drží na uzdě vozataj rozum.

     O kvalitách rozumu mám své pochybnosti a k jeho řídící funkci bych připojil jeden výstižný výrok babičky pana Glazara: „Když se onen mužský úd ocitne tam, kam se domnívá, že patří, je rozum jen o malý kousíček vedle“.

 Duše v rukou církve

     Ono by se tolik nestalo, kdyby si tuhle informaci nechali mezi sebou filosofové, bohužel k Platonovi chodil do školy Galénos, který se pak raději stal doktorem (dokonce to dotáhl až na osobního lékaře Marka Aurelia). Galénovi se to moc líbilo, protože do učebnice, která pak platila víc než tisíc let, mohl napsat další kapitolu. Své žáky sice nabádal, že mají dbát o duši stejně jako o tělo, ale to se nakonec – jak všichni dobře víme – neuskutečnilo.

     Duše se ujala církev a když po Galileových objevech začaly v 17. století vznikat vědy, působilo to medicíně, která rovněž zatoužila po této úrovni, nemalé obtíže. Chtěla být totiž vědou o člověku, protože nemoci neměla ještě pořádně rozpracované. A člověk měl jednak tělo, které už církev mlčky dovolila pitvat, jednak duši, a tu nehodlala pustit ze své správy. Nezapomeňme, že se tenkrát ještě vesele zapalovaly hranice s těmi, kteří se inkvizici znelíbili. Pyromaničtí kalvinisté byli ještě horlivější než katolíci.

 Je naše tělo rozumný stroj?

     Zapeklitou situaci vyřešil francouzský matematik a filosof René Descartes, když nabídl medicíně mazané řešení: duši nechť ponechá v kompetenci církve a filosofie a tělo ať pojednává jako rozumny stroj – to byl tehdy běžný termín prvních úvah o robotizaci. Nemoc podle tohoto modelu je porucha rozumného stroje a lékař odborník, který poruchu rozpoznává a dle svých možností řeší. Jak řekl, medicína učinila a tak zůstal rozum a emoce po tři století mimo její zájem.

     Medicína se tak vzdala poznávání platonského „rozumu“, což zase není tak velká ztráta, protože je ho na světě málo, a místo toho se v psychiatrii věnuje poznávání nerozumu. To je jistě užitečné. Co však je velká chyba, nemá ani zájem o emoce (kromě těch chorobných v psychiatrické péči). Dodnes plně nepochopila, že duše neboli psyché není žádný motýlek (Psyche – Leptosia nina) a emoce nejsou žádní koně.

     Emoce v úzkém smyslu – např. hněv, štěstí, strach, rozpaky, smutek, sympatie – jsou složité soubory chemických a neuronálních odpovědí, které vytvářejí funkční strukturu ovlivňující průběh všech fyziologických i patofyziologických dějů. Představují starší, rychlejší a účinnější senzitivní, prožitkový i exekutivní systém, než kognitivní funkce (tedy „rozum“), s nimiž se setkávají v části mozku zvané gyrus cinguli (o tom později; a klid, nemusíte se učit kvůli tomu anatomii).

 Emoce nehodné a nevhodné

     Protože pozitivisticky orientovaná věda neměla na měření emocí žádné spolehlivé nástroje a byla odkázána na introspekci, tedy popis pozorovaných vnitřních stavů a na krásnou literaturu, která zejména v devatenáctém století ji v tomto několikanásobně předčila, nechala citový život člověka zcela stranou. Vědci sice například konstatovali, že vztek nebo úzkost vyvolají zvýšení krevního tlaku, který uměli změřit, ale už neuměli ani náhodou změřit intenzitu vzteku, ani úzkosti. Místo aby se o to pokoušeli, vyhlásili tyto „nehmotné“ projevy za nehodné jejich vznešeného zájmu. V učebnicích somatické medicíny nenajdeme souvislejší pojednání o emocích, a to ani tam, kde jsou klinicky významné.

  Přitom emoce jsou v zásadě ryze tělesné pochody a to, co si z nich uvědomujeme, jsou pocity. Jak to přesně vystihl Antonio Damasio:

Emoce se odehrávají v divadle těla,

pocity se promítají do divadla vědomí.

 Přiložený obrázek ilustruje, KDE v těle prožíváme emoční stavy, jednak u základních emocí (zlost, strach, hnus, štěstí, smutek, překvapení), jednak u emocí složitějších, které jsou z těch základních složeny (úzkost, láska, deprese, opovržení, hrdost, stud, závist). Aktivace je znázorněna teplými barvami od červené po žlutou, útlum naopak modrou, černá je v tomto příkladu neutrální.

 Emoce

Šest základních emocí

 Když se psychologové a fyziologové shodli na tom, co jsou emoce a co pocity, nakonec byli schopni se také dohodnout, kolik základních emocí máme. Shodli se na čísle šest a domnívají se, že podobně jako se pestré spektrum všech barev skládá ze tří základních (modrá, žlutá a červená), složí se i mnohem pestřejší spektrum emocí z těchto šesti: vztek, strach, hnus, štěstí, smutek, překvapení.

 Naučte se rozpoznávat své emoce. Představte si, kde vnímáte své tělo ve chvíli, kdy prožíváte ty základní. Kde „o sobě víte“, když máte vztek, úzkost, bytostný odpor k něčemu nebo k někomu, když máte radost, nebo když jste něčím skutečně překvapeni. Všechny tyhle stavy mají svůj fyziologický doprovod, nastavují příslušné hodnoty krevního tlaku, frekvenci pulzu, rychlost dýchání, chod trávícího systému a POZOR! – také hodnoty krevního cukru.

MUDr. Radkin Honzák

Posted in Život s diabetem.