Postoj partnera k nemoci ovlivňuje jeho povaha a životní postoje. Jeho chování vůči partnerovi a společným starostem je nastaveno bez ohledu na nemoc.
V chování vůči nemoci je postoj diabetika více vidět, neboť nemocný je na chování vůči své nemoci často citlivější.
Jako příklad je možnéuvést pečujícího partnera, který se zajímá o to, jak se druhý cítí, i když je v pořádku, stejně tak podporuje, když se diabetik dobře necítí. Opačný příklad je partner nevšímavý a bez zájmu o pocity a potřeby druhých, stejně tak se nejspíš nebude zajímat o svůj protějšek s diabetem, když mu bude špatně. A právě nevšímavost vůči potřebám, které s sebou přináší nemoc, diabetik vnímá mnohem ostřeji jako možné „příkoří“ vůči své osobě.
Je zřejmé, že partneři diabetiků vnímají nemoc, uvědomují si její úskalí, někteří to dávají otevřeně najevo a mluví o tom, jiní ne.
Partneři mívají o diabetika strach, vnímají jako riziko, když se o sebe nedostatečně stará, mívají obavy z akutních komplikací, které ohrožují zdraví diabetika, mnohé limituje také to, že nechtějí řešit komplikované situace.
To považují mnozí diabetici za alibistické, ale na druhou stranu, kdo z nás se rád dostává do vypjatých situací? Někteří vnímají jako ohrožení vztahu, např. pokud chce diabetik hubnout a náhle změní životní styl, neboť se obávají, že je to kvůli někomu jinému.
Každý člen rodiny má svůj pohled
Diabetes ovlivňuje každodenní život pacienta, stejně tak ovlivňuje i společné aktivity s partnerem. Proto je dobré se vzájemně přizpůsobovat v plánování aktivit, ve sportu, v sexu. Diabetici někdy zažívají chvíle nepochopení partnery, např. když musí například akutně řešit hypoglykémii náhle před odchodem z domova ve spěchu.
Partnerovi, který nikdy hypoglykémii nezažil, se jen těžko vysvětluje, že to nestačí vyřešit za pár minut, až nastoupí do auta, ale že je to neodkladné.
Neméně vážné je povzdechnutí partnera nad tím, že si partnerka musí před sexem změřit glykémii a než vyřeší případné „hypo“, chuť na sex vyprchá.
Nemoc jako zbraň?
Někdy je pro partnery složité poznat, kdy diabetik potřebuje pomoc, nebo kdy si dokáže pomoct sám. Hlavně to bývá u žen diabetiček, které chtějí a dokážou spoustu věcí zvládnout a nejsou zvyklé říkat si o pomoc. Pokud ji pak opravdu potřebují a neřeknou si o ni, mohou být frustrované, že se jim pomoci nedostalo.
Na druhou stranu je z pozice
nemocného možné diabetes využít jako zbraň proti partnerovi nebo k připoutání partnera. Hůře se odporuje člověku nemocnému než zdravému. Pro partnery je pak složité poznat, kdy diabetik skutečně potřebuje pomoc nebo podporu a úlevu, a kdy naopak svou nemoc spíše využívá.
Otevřená komunikace pomáhá předcházet konfliktům
Veškerým těmto problémům lze předcházet otevřenou komunikací ve vztahu. Nikdo neumí číst myšlenky druhého, ani pokud jde o zamilované nebo dlouholeté partnery.
Pokud něco chceme nebo potřebujeme od druhého, je třeba si o to říct, nelze očekávat, že partner splní naše přání, pokud o nich neví. Věci je potřeba říkat jasně, nejen naznačovat.
Mnozí namítnou, že pokud si o něco řekneme, pak už z toho nemáme takovou radost, jako kdyby to partner udělal sám od sebe. Ale jak pro nás může něco udělat, když neví, že si to přejeme? Je potřeba partnerům sdělovat, jakou formu podpory a za jakých okolností potřebujeme, ať už se to týká diabetu nebo třeba domácích prací.
Odpočinek od starostí je důležitý
Aby mohli partneři diabetiky podporovat, potřebují si někdy od nemoci a kontaktu s ní odpočinout. Oni se mohou vzdálit a nabrat síly, diabetik od nemoci odejít nemůže. Je dobré tento odpočinek pečujícím partnerům umožnit, aby byli schopni dlouhodobé podpory.
MUDr. Jana Komorousová, Ph.D.