Jak jsem chtěl zachránit spolužáka

02 PřáteléPřed několika měsíci jsem po mnoha letech potkal svého spolužáka ze základní školy. Žije sám, tzv. „starý mládenec“. Vypadal velice blahobytně. Až moc velice blahobytně. Slovo dalo slovo a já jsem se ho mimo jiné zeptal i na jeho zdraví. Odpověděl mi s neskrývaným sebevědomím, že je léta naprosto zdráv a kdy lékaře navštívil naposledy, to že si již ani nepamatuje. Musím se přiznat, že jsem, jakožto dlouholetý diabetik, trochu blednul závistí. Kdo by také na mém místě neblednul, že…

A najednou, nevím co mne to napadlo, snad ta jeho obezita to zapříčinila, jsem mu navrhnul, že když tak dlouho u doktora nebyl, že mu alespoň změřím hladinu cukru v krvi. Neb „Glukáč“ nosím často s sebou. Pohrdlivě se usmál, ale aby nevypadal jako strašpytel, hrdinně mi nastavil svůj malíček. V mžiku jsem tasil svůj glukometr jak divoký Bill svůj kolt, vložil jsem elektrodu do přístroje, natáhnul pero s lancetou a bodnul! Vymáčknul jsem mu kapku krve, umístil do elektrody a čekal jsem na výsledek. Dle jeho tlouštky a věku jsem očekával, že bude muset mít hladinu cukru alespoň trochu zvýšenou.

V glukometru nastalo odpočítávání… Pět, čtyři, tři, dva, jedna, tón a výsledek: neuvěřitelný! 26 mmol!! Hodnota, kterou jsem za dobu měření mne i mého okolí nikdy nezaznamenal a ani zaznamenat nemohl. Pro nezasvěceného čtenáře musím uvést, že toto je hodnota, která některé jedince již dokáže usmrtit, v každém případě je to hodnota pro okamžitou hospitalizaci. A zde, přede mnou, stál můj růžolící, usmívající se a spokojený spolužák! První, co mne napadlo, bylo, že můj glukometr selhal. Opakoval jsem tedy měření a znovu se ukázala hodnota 26 mmol. Pro jistotu jsem změřil ještě sám sebe, abych se přesvědčil, zda glukometr ukazuje správně. Ukazoval správně. Mně naměřil hodnotu, která byla přesně v mezích mého očekávání. Byl jsem z toho přímo v šoku. Spolužák mi říkal: „Tak co je? „A já mu, ještě v transu, neuvědomuje si, že on nic o cukrovce neví, říkám, že jsem mu naměřil 26 mmol. A on mi s bezelstným úsměvem odpovídá: „Tak to jsem v cajku, ne?“ Odpověděl jsem mu, že v cajku není, ale že bude velice brzy v truhle, pokud ihned, ale ihned, nenavštíví lékaře. Vypadal jsem asi, že to myslím smrtelně vážně, protože toho lékaře on skutečně (jak jsem později zjistil) navštívil.

Ale to není to hlavní, proč to vše píši. To hlavní nastalo až po několika týdnech, kdy jsem svého spolužáka opět v nějakém marketu potkal. Již z dáli se naše oči setkaly a já jsem očekával, jak ke mně přijde a dojatý, se slzou v oku, mi bude děkovat za záchranu svého života. A já budu tyto díky s předstíranou skromností ješitného starce odmítat. To jako že by udělal každý atd… Avšak můj spolužák mi žádnou možnost ukojit moji ješitnost nedal. Nepřišel ke mně, ani mne nepozdravil, tvářil se prostě a jednoduše, že mne vůbec nezná. A ani můj pozdrav neopětoval. To již byla na mne trochu silná káva a tak jsem ho došel a přímo do očí se ho zeptal, co se stalo, že se chová tak, jak se chová. Podíval se na mne tentokrát již velice smutnýma očima a pravil: „Tebe jsem neměl nikdy potkat! Byl jsem naprosto zdravý a v pohodě! Nic mě nebolelo, nic mi nescházelo! Jíst jsem mohl, co jsem chtěl a kolik jsem chtěl! A teď? Dostal jsem plnou tašku léků, po kterých je mi špatně, musím si píchat inzulín, po kterém je mi špatně, musím držet dietu, po které je mi nanic, nesmím skoro nic jíst a je mi z toho všeho zle! Lituji dne, kdy jsem Tě potkal! A opovaž se někomu říct, že mám cukrovku! To tě nesmí ani napadnout! A i kdybych umřel, tak ani po mé smrti se nesmíš opovážit o mé nemoci někomu něco říct!!“

Tak to byl pro mne další šok. Nečekal jsem sice, že mi bude líbat ruce za záchranu svého života, ale toto bylo přece jen hodně silná káva. Mé rozloučení s ním bylo smutné. Věděl jsem, že spolu asi již nikdy nepohovoříme a že do smrti bude žít ve strašném omylu, jak jsem mu zničil život. A pokud mu třeba budou amputovat nohu, tak to budu stále já, kdo za to může.

A tak nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem mu tu cukrovku objevil. Manželka tvrdí že jsem dobře v tomto případě neudělal, že mohl žít třeba ještě rok v nevědomosti šťastně a spokojeně a pak, třeba ve spánku, zemřít na mrtvici. V důsledku neobjevené cukrovky. Samozřejmě. Takto že se tu bude trápit ještě řadu let, s případně amputovanýma nohama či slepý.

Co si o tom myslíš, vážený čtenáři, Ty ?

Komentář MUDr. Sylvie Špitálníkové

Nic si z toho nedělejte. Bohužel nevděk světem vládne, my lékaři bychom o tomto jevu mohli napsat celé stovky povídek. Je nutné si uvědomit, že přijetí každé chronické choroby, kterou nelze vyléčit, je pro postiženého obvykle těžké. U diabetu je to o to těžší, že očekáváme bezchybnou spolupráci pacienta při léčbě. Bez této spolupráce bohužel nelze cukrovku dobře léčit. Zkrátka nabízíme pacientovi, který obvykle nemá žádné obtíže, jen „pot a slzy“, za vidinu předcházení či oddálení akutních či pozdních komplikací, čemuž pacient může věřit a nemusí. Přijetí (smíření se) každé choroby po sdělení diagnózy probíhá v pěti fázích: šok, popření; zlost, agrese, smlouvání, deprese, přijetí. Neprobíhají striktně v uvedeném pořadí. Váš spolužák se zřejmě dostal do stadia zlosti, protože jste mu diagnózu vlastně sdělil Vy, obrátila se jeho agrese proti Vám. Pro spolužáka jste udělal maximum a život jste mu pravděpodobně prodloužil. Sobě jste ovšem ublížil – přišel jste o kamaráda. Ovšem naděje umírá poslední stále máte naději, že spolužák svoji chorobu přijme, vše pochopí a odpustí Vám či Vám skutečně bude alespoň v hloubi své duše vděčný.

 

Posted in Příběhy, Příběhy a zajímavosti, Život s diabetem.