Jedním ze základních potřeb organismu člověka je jeho pohyb. Tak jsme konstruováni, ať se nám to líbí, či nikoliv. Obliba sportu zvaného „gaučink“ roste, a také roste počet diabetiků 2. typu. Že by se zde skrývala nějaká spojitost?
Pojďme si uvědomit v souvislosti s pohybem jednu zásadní a v obecném povědomí lidí málo známou, ale velice důležitou skutečnost: žádná buňka našeho těla nepřichází do styku s krví, ale jen a jen s lymfou. Lymfa je to prostředí, ve kterém obrovská armáda enzymů buňky krmí, ošetřuje, stará se o ně, zjišťuje, co se kde děje, která buňka je napadena virem, která se začala nekontrolovatelně množit atd. To vše se odehrává v lymfě, která (na rozdíl od krve) nemá žádné „srdce“, které by tuto životně důležitou kapalinu sloužící k rozvozu potravy a servisu pro buňky udržovalo automaticky v pohybu.
Lymfu v pohybu udržuje jen a jen tělesný pohyb. Pokud se málo hýbáme, pak rozvoz potravy, kontrola a péče o buňky probíhá pomalu a nedostatečně.
Tuto situaci si můžeme zjednodušeně představit tak, že naše buňky jsou zvířata v zoologické zahradě, každý druh buněk má svoji ohradu a po lymfatických cestách kolem ohrad se pohybují pracovníci zoologické zahrady – enzymy. Pohybují se zde krmiči, ošetřovatelé, uklízeči odpadů, bezpečnostní služba, údržbáři, zedníci, cestáři, zahradníci a mnoho dalších „pracovníků“. Pokud se nehýbeme, nemohou se pohybovat v lymfě ani pracovníci této naší „zoo“. A pak zvířata (naše buňky) nikdo nekrmí, nikdo nekontroluje, nikdo neošetřuje. Není pohyb, není péče a naše zoo pak podle toho vypadá.
A nyní bych se opět vrátil k cukrovce. U diabetika je pohyb zcela klíčový, je alfou a omegou jeho žití, délky jeho žití a oddálení tzv. „pozdních komplikací“..
Proč je pohyb u diabetika tak důležitý
Svalová buňka má jednu důležitou vlastnost, na které si může edukovaný diabetik postavit svoji strategii, jak s cukrovkou přežít co nejdéle: svalová buňka dokáže přijmout více cukru při menším množství inzulinu, pokud je přiměřeně fyzicky zatížená.
Jak tuto vlastnost svalové buňky lze využít:
Diabetikovi nežádoucně stoupne glykémie vždy po jídle. Hodinu po jídle glykémie kulminuje. A pak je potřeba si uvědomit, že je pohyb a pohyb. Od mírné chůze až po zátěžové cvičení na posilovacích strojích. I v této oblasti jsem zkoušel tu hodinu po jídle různým způsobem nahradit chybějící inzulin pohybem, abych donutil svalové buňky nešťastný cukr přijmout. A výsledky byly docela zajímavé. Ukázalo se, že nejúčinnější způsob, který po jídle vždy dostával glykémii do normální úrovně, nebylo zátěžové posilovací cvičení, ani jízdy na kole, ani plávání ani nic podobného.
Výsledek byl překvapivý: Nejúčinnější způsob snížení glykémie je chůze.
Obyčejná chůze střední rychlostí. Na druhém místě je chůze do schodů a ze schodů.
Mnohokrát jsem si ověřoval různé varianty fyzické zátěže po jídle, mnohokrát po různých druzích jídel i různých objemech stravy a vždy mi vyšlo to samé : Chůze!
Do tohoto zkoumání jsem zapojil i své dia přátelé, kteří rovněž vyzkoušeli všechny možné varianty fyzické zátěže a výsledek byl stejný – chůze ! Mám proto jako laik vysvětlení, že např. jízda na kole (rekreační) je mnohem méně namáhavá než je chůze, kde svoji veškerou váhu musíme krok za krokem nést s sebou, zatímco např. na kole se „jen vezeme“. Rovněž plavání méně namáhá naši svalovinu než chůze. Co se týče posilovny, tam se domnívám, že žádaný efekt se nedostavil z jiného důvodu, protože té fyzické námahy bylo naopak příliš a tělo si z jater vylučovalo nadbytečně další cukr v předtuše další jeho potřeby (glukózová zásoba jater) .
A proto choďme a choďme.
Nic to nestojí, chodit se může v jakémkoliv věku. Kromě zde uvedené motivace nám chůze dodá radost z pohybu a i klouby a ostatní části těla přijmou naše rozhodnutí kladně. I když mozek nám někdy se bude pokoušet namluvit, že u té televize a piva je život krásnější.
Tento článek je určen jen pro diabetiky 2. typu, kteří si neaplikují inzulin. Ti, kteří si inzulin aplikují, mají samozřejmě strategie životosprávy zcela jinou.
Richard Nocar