Milí čtenáři,
máme za sebou druhou adventní neděli, časy štědrosti se blíží. Chrámy hojnosti jsou lákavě nasvícené, pomrkávají na nás svýma LED očima a volají: „Vejdi, důvěřuj nám, mnoho překrásných věcí uvidíš, vůní ucítíš, chutí ochutnáš…!”
A my, okouzleni, vcházíme. Projíždíme kolem regálů, omámeni tolikerými pestrými obaly, slevami většími než jsme doufali, rozumu nemaje nakládáme a nakládáme do nákupních vozíků…
A doma šťastni, slavnostně rozbalujeme a jíme a jíme a jíme…
A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Nastupuje realita.
Vzpomínáte na řeckou báji o únosu krásné Heleny a dobytí Tróje?
Trojský princ Paris unesl krásnou Helenu, manželku spartského krále Meneláa. Po celých devět let Řekové obléhali Tróju, bez valného úspěchu.
V desátém roce unavení i unudění Řekové uspořádali brainstorming, jak projekt dobytí Trójy dovést do cíle. Vyhrál nápad Odyssea. Navrhl postavit velkého dřevěného koně, do něhož ukryjí vybrané bojovníky a koně dostat za nedobytné hradby města. Narychlo ještě absolvoval několik rétorických cvičení a kurzů Umění přesvědčovat. Ráno Odysseus vstal, vyčistil si zuby, zářivě se na sebe usmál do naleštěné zbroje a desetkrát si zopakoval: „To dáš, jsi skvělý, Odyssee!”
Stoupnul si před hradby, omluvil se Trojanům za devítileté nepohodlí spojené s dobýváním města a nabídnul velkolepý dar na usmířenou – Trojského koně.
Trojané váhali, ozývalo se mumlání o danajských darech. Reptalové byli umlčeni (podrobnosti nechtějme vědět) a Trojský kůň vtažen za hradby. Poslední moudrá hlava, než opustila základnu, prý volala: “Ne, hlavní bránu ne! Kvůli koni ji nebou…”
Trojané se chvíli radovali z daru a pak poveseleni, ulehli na lůžka. Řekové se ujistili, že nastal noční klid, vyskákali z koně, pobili stráže a již rozvalenou bránou pozvali svá vojska do města.
Je čas adventní, tak jen stručně, žádný trojský muž nepřežil.
A proč Vám to vlastně vyprávím? Napadlo mne, že s cukrovkou je to hodně podobné. Naše tělo se snaží dlouhá léta bránit útokům civilizace, třeba i těch devět. Dobře si jíme, málo se hýbeme, ještě lépe si jíme, stále méně se hýbeme…
Cukrovce dojde trpělivost a řekne si: „Však já to jejich srdce dostanu! Já jim ty cévy ucpu!” Zamyslí se, řekne si: „Aha!”
A přijdou Vánoce. A my nakládáme a nakládáme do nákupních vozíků. Se šťastným úsměvem na tváři nosíme za hradby zdravého rozumu do svých domovů maličké lesklé trojské koníky s cedulkami Sleva, nálepkami s uvedeným obsahem sacharidů a tuků tak malými, že je nepřečte ani Bystrozraký a jíme a jíme.
V noci vyskakují z potravy do našich útrob nepřátelé. Přinášejí zbytečně mnoho cukru do krve a ten již koná svou práci. Zanáší cévy, zvyšuje tlak, ničí jemné nervy v končetinách, poškozuje zrak, ledvinám brání konat jejich práci…
Je čas adventní, tak jen stručně, žádný trojský muž nepřežil, ale my se cukrovce bránit můžeme!
Jak? O tom si povíme příště.
Blanka Neoralová