Život s diabetem

Motto: Statistická zjištění ukazují, že se diabetici častěji zařazují na vyšší příčky společenského žebříčku než nediabetici. Mezi vysokoškoláky a středoškoláky je více diabetiků, než odpovídá poměrnému zastoupení v populaci. Nedá se to vysvětlit tím, že by diabetici měli vyšší inteligenční kvocient. Nemají větší nadání než nediabetici, musejí se však, často už od mládí, naučit celoživotní kázni. Stávají se z nich tak kvalitní, cílevědomé osobnosti.

Doc. MUDr. Alois Kopecký, CSc.

zakladatel dětské diabetologie v České republice

 Diabetes mellitus 1. typu (DM 1)

Diabetes 1. typu propuká většinou v dětství či pubertě, méně často v dospělosti. Jedná se o autoimunitní onemocnění – imunitní systém postupně zničí beta buňky v Langerhansových ostrůvcích ve slinivce břišní, které vyrábějí hormon inzulin. Bez inzulinu lidský organismus nemůže existovat, proto je nutné inzulin celoživotně aplikovat buď inzulinovými pery anebo inzulinovou pumpou. Zároveň je nutné si pravidelně měřit hladinu krevního cukru – glykémii, dětmi často přátelsky nazývanou „glymča“, kapesním přístrojem, nazvaným glukometr.

4 příznaky neléčeného diabetu

• žízeň

• únava

• hubnutí

• časté močení

01 Johanka

Nový člen rodiny − cukrovka

Pokud dítě onemocní cukrovkou, začne nejprve podivně chřadnout. Nepřibírá, je stále unavené, má velkou žízeň, nápadně často chodí na toaletu. Tyto příznaky znamenají, že se hladina cukru v krvi stále zvyšuje. Po diagnóze a zahájení léčení jsou dítě i celá rodina nejprve vystrašení, překvapení, hledají, kde se stala chyba. V druhé fázi si rodiče začnou říkat, že to přece není možné, proč zrovna je tato „katastrofa“ postihla, nechtějí o nemoci mluvit, myslet na ni… Poté přichází třetí fáze, a to je smutek nad „životním údělem“.

Konečně přichází čtvrtá fáze, kdy se většina rodičů i dětí, přiměřeně svému věku, s nemocí smíří. Začnou hledat informace, jak vycházet co nejlépe s diabetem, hledají cesty, jak každodenní měření glykemie, aplikace inzulinu, úpravu stravy co nejsnadněji zařadit do běžného chodu rodiny.

Diabetes je sice vážné onemocnění, ale při dodržování správného režimu umožňuje dítěti vést stejný plnohodnotný život jako jeho vrstevníci.

Dobrá zpráva – moje dítě má cukrovku

Maminka malé Johanky vypráví: „Zjistili jsme to, když jí byl asi rok a půl. Začala být taková bez života. Nesmála se, nedováděla, nechtěla ani chodit, pořád spala. Johanka už zhubla kilo a půl a pořád pila. Doktorka udělala testy a cukr byl velmi vysoký. Hned jsme jeli do motolské nemocnice a zůstali tam čtrnáct dní.

Po třech dnech v Motole se Johanka začala po dlouhé době smát.

Možná jsem jedna z mála, kdo byl nadšen z čerstvé diagnózy diabetes u svého dítěte, ale to proto, že Johanka skákala po posteli a nechtěla a nechtěla přestat, jako každé jiné dítě. Jistě, taky jsem si pobrečela, ale jen ten poslední večer doma, když jsem začínala tušit, že půjde o cukrovku. A pak jsem to hodila za hlavu a řekla si, to bude dobré, to zvládneme. Johanka si sice bude píchat inzulin, ale zůstane normální veselé, čilé dítě.

Mezi diabetiky 1. typu najdeme významné osobnosti všech oborů lidské činnosti.

Halle Berry, americká herečka, držitelka Oscara, tvrdí, že za skvělou vizáž a kondici vděčí onemocnění, které jí ztěžuje život od mládí. Co říká sama Halle, matka dvou dětí? „Ano, hodně o sebe pečuju, ale je to také proto, že jsem od devatenácti let diabetičkou. Naučila jsem se od té doby vnímat toto onemocnění jako požehnání. Díky zdravé stravě a každodennímu cvičení tu nemoc dokážu zvládat. Myslím, že i proto, že jsem tak zdravá, mohu mít dítě ještě v šestačtyřiceti letech.

Další zářný příklad je Miss Amerika z roku 1999, Nicole Johnson. Nicole ve svém životopise píše, že se zpočátku za svou nemoc styděla, nechtěla viditelně nosit inzulinovou pumpu, raději ji odkládala do skříně, jen aby nikdo nepoznal, že je diabetička… Až jednou omdlela uprostřed hotelové haly a probudila se v nemocnici. Nicole změnila názor na nemoc, veřejně prohlásila, že je diabetička 1. typu. V roce 1999 se jí splnil sen, stala se Miss Ameriky. V současnosti je šťastnou matkou a úspěšnou velvyslankyní a edukátorkou diabetu.

Ve sportu najdeme mezi diabetiky 1. typu ty nejzářivější hvězdy, například Stephen Gregory Yzermana, kapitána hokejového týmu NHL Detroit Red Wings. Pod vedením Yzermana držela Rudá křídla vítězný Stanleyův pohár dokonce několikrát nad hlavou.

Na nemoc nejste sami

Rodičům dětí s diabetem již od roku 1990 pomáhá Sdružení rodičů a přátel dětí s diabetem pod vedením předsedy JUDr. Václava Letochy. Cílem Sdružení je naučit děti normálně žít se svou nemocí. Vybavují nové pacienty veškerými dostupnými informacemi, jejich souprava edukačních materiálů je ojedinělá na celém světě. Samozřejmě vzdělávají nejen děti, ale i jejich rodiče a další příbuzné. V celé republice fungují kluby, kde si rodiče za pomoci odborníků vzájemně pomáhají a předávají své zkušenosti.

Pobyt mezi vrstevníky

JUDr. Letocha říká: „U našich dětí dbáme nejen na jejich správný tělesný vývoj poskytováním důležitých informací k léčbě. Stejně tak klademe důraz i na jejich správný duševní vývoj, aby se uměly zařadit bez nesnází do kolektivu, nebály se mluvit o svém druhém já, o cukrovce. Nezbytný je také pobyt dětských diabetiků v kolektivech zdravých vrstevníků. Rodičům dáváme informace o diabetu a potřebách diabetického dítěte v přehledné písemné formě, která jim usnadní jednání s mateřskou školou či školou. Pomáhají odstranit třecí plochy a prospívají především postavení dítěte v kolektivu.

Připraveno ve spolupráci se Sdružením rodičů a přátel diabetických dětí www.diadeti.cz 

Blanka Neoralová

01 Nicole Johnson s Avou

Školka a její význam pro malé diabetiky

Ze zkušeností matky

Bylo to těžké rozhodnutí, zda dceru s diabetem 1. typu zařadit do kolektivu školky mezi její vrstevníky nebo ji mít doma „na očích“, což by nebyl problém, protože jsem byla na mateřské dovolené s druhou dcerou. Navštívili jsme dvě školky v místě bydliště. Hned v první jsme byli odmítnuti s odpovědí: „Byl by to problém“, nemáme zkušenosti, ponechte si dceru raději doma, apod.

S obavami jsme zkusili ještě druhou školku. Tam nás čekala vstřícnost, pochopení, a to díky tomu, že paní ředitelka měla zkušenost se svou diabetickou maminkou. Nebála se tedy dceru přijmout. Měli jsme velké štěstí.

S paní učitelkou a především s paními kuchařkami jsme dohodly podmínky za kterých dcera ve školce fungovala. Zpočátku jsme zkusily dvouhodinový pobyt a postupně přešly na dopolední docházku. S ošetřující lékařkou se upravil režim inzulinových dávek tak, aby co nejlépe vyhovoval potřebám dcery a dopoledního programu školky.

Každé ráno měla dcera vybavený baťůžek se svými diabetickými potřebami. Paním kuchařkám jsme zakoupili váhu, každý týden jsem dělala rozpis jídelníčku s výměnnými jednotkami. Termoska s vlastním čajem byla samozřejmostí.

Aby dcera nebyla ochuzena o akce školky, účastnila jsem se těchto akcí jako doprovodný dozor. Ve školce se dcera naučila neschovávat se se svou nemocí a to jí bylo velkým přínosem při přechodu na základní školu.

Díky trpělivému přístupu všech učitelek, dcera zvládla bez komplikací celé tři roky návštěvy školky. Velký dík! Dnes dcera navštěvuje tuto školku v rámci praxe, jako přípravu na budoucí povolání.

Alena Navrátilová

Posted in Diabetes mellitus 1.typu, Léčba diabetu, Pro rodiče.