Strach a jak z něj nemít strach

Poznáte Strach, a až ho zastihnete, poznáte, on že je vaším pánem,  a ostatní už přijde samo.   Rudyard Kipling

 „Proč se bojíte, malověrní?“ řekl jim Ježíš. Potom vstal, okřikl vítr  i vlny, a nastal naprostý klid.      Matouš, 8,26

Bez názvuPROČ MÁME STRACH?

Strach je spolu se vztekem jednou z nejstarších emocí vystopovatelných na Zemi. Je emocí velmi užitečnou, protože nás upozorňuje na možná nebezpečí. Ta se během lidské existence změnila, nemusíme se bát řady věcí, jichž se bál náš chlupatý prapředek, nemusíme prchat před dravci, ale objevila se rizika nová a strach je varovnou zprávou o nich. Chceme-li se však dobrat ke kořenům našich dnešních strachů, stejně musíme nacouvat do minulosti.

AMYGDALA DĚDICTVÍ PO DINOSAURECH

Před 250 000 000 (+/- 30) roky se zde objevili převelicí plazi, zvaní  dinosauři. Ti měli mrňavý mozek a v něm ještě mrňavější shluk nervových buněk, kterému se říká „nervové jádro“. Protože se tohle jádro podobalo mandli, začali mu dinosauři říkat řecky amygdala a to mu zůstalo.

Amygdala umí všeho všudy dvě emoce: strach a vztek. Protože také vládne a poroučí, umí k tomu ještě tři povely: útoč, prchej, ztuhni!

Víc toho plazi nepotřebovali, netrápil je smutek, ale také nepociťovali žádnou radost.

Poblíž amygdaly leželo (a stále leží) další jádro, kterému se říká – také řecky – talamus, což znamená komůrka. Správně by se mu mělo říkat „vrátnice“, protože skrze ně projdou všechny vzruchy, které do mozku přicházejí; ať jsou to zvuky či obrazy zvenčí, nebo třeba bolest pociťovaná v těle.

SAVČÍ MOZEK UŽ ZNÁ EMOCE

A že nic netrvá věčně (ani láska k jedný slečně), dinosauři jednoho dne vymřeli a místo nich nastoupili do dějů na naší planetě savci. Ti už měli mnohem větší a složitější mozek a v něm daleko více emocí. Už Darwin si všímal toho, že zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat tak najevo radost, jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata, atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce. Nicméně v hlubinách savčího mozku leží dinosauří prazáklad, který má tytéž emoce a tytéž úkoly, jaké měl, když se prvně objevil.

Ten je také uložen v našich mozcích, které se začaly vyvíjet před více než 40 000 000 let. Vývoj mozku a jeho dnešní podobu si můžeme přiblížit snadno: na dlani si představte mandli – amygdalu a půl jádra vlašského ořechu – talamus. Když sevřete ruku v pěst, máte obraz jedné polokoule savčího mozku. Dáte-li obě ruce k sobě, máte mozek celý a tam, kde jsou palce, je mozkový závit zvaný gyrus cinguli, kde se setkávají emoce s rozumem a kde si uvědomujeme, jak se cítíme. Když na obě pěsti položíte zmačkaný papírový ubrousek představující šedou kůru mozkovou, na kterou jsme tak hrdí, dostanete dost věrný plastický obraz svého mozku. Když uděláte malou kaňku na vršku ubrousku, dostanete místo, kde sídlí naše „já“ a větší kaňky umístěná více vpředu znázorňují tu část, která zpracovává a tvoří myšlenky.

Z funkčního hlediska můžeme říci, že máme vlastně tři rozdílné mozky: plazí (dinosauří), savčí (tygří) a lidský.

AMYGDALO, KLID. BÍLÉ PLÁŠTĚ NEJSOU NEBEZPEČNÉStrach 2

Co udělá řídící centrum, chce-li náš organismus připravit na tak náročnou činnost? Spustí všechny aktivační mechanismy, které jsou řízené autonomním nervovým systémem (ten už je nezávislý na naší vůli), a to jeho sympatickou složkou. Ve hře je známý adrenalin, ještě více jeho příbuzný noradrenalin a další hormony a působky. Všechny jsou vlastně protihráči inzulínu!

Na rvačku nebo na úprk je třeba především nadupat svaly. Ty se napnou, často tak, že se začnou skupiny ohýbačů a natahovačů přetahovat a výsledkem je různě silný třes. Aby svaly dobře pracovaly, přitéká k nim krev obohacená živinami a to znamená, že stoupá glykemie, protože cukr je pro sval nejdostupnější palivo. Stoupá krevní tlak, zrychluje se tep. (V ordinaci, kde máme strach, kolik nám naměří, tak dostaneme vyšší hodnoty; jmenuje se to „syndrom bílého pláště“. Více než polovina pacientů má nižší krevní tlak, když ho měří sestra, než když to dělá doktor.)

LEKNEME SE A PROČ SE V NÁS KRVE NEDOŘEŽOU

  • Krve je v těle všehovšudy pět litrů. To není moc. Je to – pro představu – láhev od okurek. Když jí většina nateče ke svalům, ostatní oblasti se odkrví. Zbledneme („krve by se v nás nedořezal“ – a to má smysl, abychom tolik nekrváceli, kdyby nás protivník ve rvačce zranil), stejně zblednou útrobní orgány a to můžeme vnímat jako nepříjemné pocity v břiše.
  • Protože potní žlázy jsou paradoxně aktivovány adrenergními mechanismy, opotí se nám dlaně a někteří z nás se dokonce začnou nepříjemně potit všude po těle.
  • Lépe se utíká, když jsme lehčí, ledviny proto vylučují více moči (známe to z náročných situací, kdy musíme často čurat), když je emoce silná, postihuje vyprazdňování i střeva; odtud český vědecký název pro ustrašeného člověka: „poseroutka“.
  • Máme divné pocity na kůži a někomu dokonce naskáče „husí kůže“, což je pozůstatek z dob, kdy naši předkové měli srst, která se zježila, zvětšila tak obrys postavy, což mělo zaplašit protivníka. Jsou  stále případy, kdy se někomu hrůzou zježí vlasy.
  • Rozšíří se zornice, což zlepšuje periferní vidění.
  • Na druhé straně je jasné, že ani v boji ani při útěku nemáme čas a možnost věnovat se pohodovému trávení; tento systém se tedy přepne na „sporo“, což poznáme z toho, že nám vyschne v ústech. Dokonce ani sex se nedá dobře při této emoci provozovat.

Co je ještě nepříjemnější, je skutečnost, že všechny tyhle projevy aktivace organismu náš mozek vyhodnotí jako „ohrožující příznaky“ a vysílá o tomhle domnělém nebezpečí další signály, což pocity strachu i jeho projevy zvyšuje.

Každý máme z něčeho strach. Sepište si ty svoje a začněte trénovat „pomalou cestu strachu“. Následující rady vám mohou připadat dětinské a primitivní. Strach je primitivní, začal u dinosaurů, takže nejlépe na něj jít jeho cestami.

 Nakreslete si svůj strach. Že neumíte kreslit? Tím lépe, tím blběji bude vypadat. Teď vezměte poloviční papír a nakreslete totéž v poloviční velikosti. A ještě jednou zmenšit. Pak si řekněte: Musím se tohoto mrňavce opravdu bát? Opravdu musím?

MUDr. Radkin Honzák

 

 

Posted in Život s diabetem.