Motto: Lékař je autorita, kterou je nutné respektovat, a to někdy děláme neradi. Do lidské přirozenosti patří napodobovat své idoly − osobnosti, které se proslavily na poli vědy, hudebním, či prknech, které znamenají svět nebo jako sportovní hvězdy…Posláním Ligy pro zdraví je přinášet rozhovory s takovýmito osobnostmi, které nám mohou pomoci svým vlastním příkladem, přispět k lepšímu vědomí, jak žít dobrý život a těšit se pevnému zdraví. Jednou z nich je Petra Janů, která vypadá úžasně a pro dobrou náladu byste si k ní mohli chodit jako do studánky.
Co vy a základní lidská potřeba − jídlo?
Lidi na jídlo zapomínají. Pak se cpou jenom těmi plnidly a mně z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Život není jenom o jídle, ale mělo by se na něj myslet. A záměrně našemu tělu neubližovat.
Vy byste mohla jít příkladem, jak se dobře stravujete, stačí se na vás podívat.
Jenže to máte těžký. Mám zářný příklad svého řidiče, který se mě vždycky zeptá, a já jsem mu na to naběhla už asi čtyřikrát. „A prosim tě, jak bych se teda měl stravovat?“ Jak ten starej truhlík mu to začnu vysvětlovat, že 5 x denně malý porce, hodně ovoce, zeleniny, masíčko, ne moc těžké, žádné tučné, a tak dál. A tak jsem se tak rozpovídala, vysvětluju, vysvětluju… Zastavili jsme se u pumpy, on si tam koupil nějakou tu příšernost, smaženou, samozřejmě, nacpal se tim, utřel si mastnou pusu a řekl: „A jak je to dál?“
Myslíte, že dobrý jídelníček stačí?
Není to jenom o jídle, stejně důležité je to, jak se cítíte, na co myslíte. Před dvěma lety jsem zažila strašidelný rok, přišla jsem o muže a těžko jsem se z toho dostávala. V každém případě to, co vás takhle strašně srazí na kolena, vás taky paradoxně posílí. Takže jsem postupem času dospěla k tomu, že se budu rozčilovat jenom věcmi, které ovlivním, zbytkem se nebudu zabývat.
Vaše skvělá postava i nasazení, se kterým zpíváte, jsou vyhlášené. Přispívá k nim i váš jídelníček? Co máte ráda a naopak, jaký pokrm nemůžete ani vidět?
Nesnáším rajskou omáčku. Ale to opravdu a bytostně.
To je alergie ze školních jídelen? Rajská a koprovka to odskákaly.
Asi jo. Ale koprovku zbožňuju. Spousta chutí se taky mění věkem. Nesnášela jsem špenát, teď ho mám ráda, neměla jsem ráda čočku, teď bych se po ní utloukla. V roce 1992 jsem si přečetla knížku Fit pro život, což byla jedna z prvních těch osvětových. Přišlo mi to rozumný, tak jsem vyřadila vepřové a hovězí maso, jsem dodneška jen na bílém mase, rybách a zvěřině. To je největší ústupek, ale to je to nejzdravější maso. Protože divoká zvířata běhají po lese a jedí samé zdravé věci. Jinak je to zelenina, luštěniny, sýry, mléko ne, to nemám ráda, uzeniny nejím. Knedlíky jsem neměla ani nepamatuju, když tak malinký, bramborový, ke kačeně bez kůže. Doktorka Cajthamlová by ze mě měla radost, i z mojí ledničky. Lidi často krčí nos nad tzv. zdravými potravinami, ale mně to chutná, já se do toho nemusím nutit. Tamhle na mě čeká kuskus se zeleninou.
Znáte daikon?
Ne, co to je?
Obyčejná bílá ředkev. Má skvělé léčivé účinky na žlučník. Ale musí mít tohle „nóbl“ označení − daikon, jinak ji nikdo nechce jíst.
Vidíte, tu zrovna miluju, daikon jeden!
Jak jste se naučila vybírat potraviny, vařit, poznávat? Člověk si musí přeci jen v hlavě přehodit výhybku, je to skoro jako část vzdělání.
Já jsem mlsná, s vařením problémy nemám. Na chalupě vyvářím návštěvám podle jejich přání ty kalorické bomby a sama si pak dám salát nebo něco takového. Taky jsem na to musela přijít.
Jaká byla ta cesta?
Trnitá. Člověk je přirozeně líný. Takže když se otevřely hranice a přijely sem všechny ty stroje, které cvičí za vás, sami vás zhubnou a zpevňují, všechny jsem je vyzkoušela. Vyšlo to tak na plavbu kolem světa v luxusním parníku. A pak jsem úplně zadarmo přišla na to, že musíte zmenšit porce, musíte jíst 5 x denně a musíte se sakra hejbat. Bez toho to prostě nejde. Potkám kamarádku, která je taková oplácaná. Začne říkat: Ježiš, ty vypadáš dobře, jak to děláš? A hrozně by chtěla slyšet, že američtí vědci vymysleli pilulku, kterou si dáte po opulentní večeři a hned zhubnete. Začnu jí vykládat svůj způsob a vidím, jak ten zájem opadá, pohled zamlžuje. „Jo, tohleto?“ Divže neřekne: „No, fuj!“
Zkoušela jste „zaručené“ diety?
Diety, všechny jsem je vyzkoušela. Zhubnete dvě tři kila, je to nádherný. Během měsíce, dvou jsou zpátky, a to už je špatný. Strava, ať chceme nebo nechceme, vyvážená být musí. A porce malé.
Jednou jsem neměla před Vánocemi čas, tak jsem si objednala krabičkovou dietu. Což je pohodlné, ráno zazvoní u dveří kluk, přiveze tašku s pěti krabičkami, nemusíte se s tím zabývat. Zjistila jsem, že i když mám pocit, že se stravuji extrémně zdravě, že jím o polovinu víc, než je potřeba. My jíme ty porce opravdu strašně veliké. Podívejte se na talíře v hospodách. Žaludek je velký jak pěst, tak co si chudinka má počít, když ho přecpáváme.
Co vaše okolí na „zrní“?
Když jdu s kamarády někam na jídlo a oni si tam objednávají, ani neceknu, objednám si ten svůj salát, a oni na mě: „No jo, zase zelí…“. Jsem vlastně spíš bílá vrána. Zrovna tak, přestal mi chutnat alkohol, nechybí mi, své jsem si už vypila. Ale to je pořád: „Dej si…“ A proč mě má pak ještě pálit žáha, když to ani nechci.
Možná pro pocit, že v tom nejedou sami?
Je to možný, ale je to jejich život, ať si ho zařídí, jak chtějí, já si budu žít podle svého. Lidi si ale nedají říct. A pak mají v pokročilém věku strašné potíže. Mám sousedy na chalupě, stravují se strašidelně. Ovoce, no sporadicky, zelenina, tak akorát zelí ke knedlíkům. Soused má teď samozřejmě cukrovku, sousedka vysoký tlak, geneticky má předaný náběh na bércové vředy, a tak dál. To všecko s tím, myslím, souvisí.
Pan doktor Bukovský ve své knize zmiňuje, že geny jsou vlastně jen odjištěná zbraň. A záleží na člověku, jestli tu spoušť stiskne.
Moje rodina je z obou stran výrazně slovanská, takže se s tím peru od svých třiceti let. Do té doby to bylo jednoduché. Stačilo omezit jídlo, a šlo to. Ale od té třicítky je každé deko krvavé. A Vánoce jsou vždycky takové hrozivé, lákadel je opravdu spousta. A ujíždím na vosích hnízdech.
Chápu…
Vím, že o Vánocích vygumuju svůj stravovací systém. Navíc, jak to moje tělo už není zvyklé, mně bylo tak strašně těžko… Ale tak těžko. To jsem si říkala, mám tohle zapotřebí. Ale když to do sebe dáváte, to je taková krása… Pečivo a sladkosti, když mě chytne žravá, kolem úplňku… Po těhle zkušenostech už to příště vyloučím.
Třeba po těch zkušenostech nám budou stačit dvě tři vosí hnízdečka…
To nevím, jestli dokážu. Ten pocit nádhernej, když to ženu přes patro…
Co vy a pohyb?
Já tak propaguju, že by se lidé měli hýbat, že je to přirozené, že to uvolní endorfiny, na všechno pak člověk nahlíží jinak, provzdušní se… Pak si můžete i trošku zahřešit. Až jsem se dočetla někde na nějakém Facebooku. „Ať už dá pokoj s těma řečma, poučováním…“ Vedle v ložnici mám elliptical, u toho koukám na televizi, doma cvičím pilátes. Pak mám tady odsud 100 metrů posilovnu, kam chodím dvakrát týdně. Když jsem na chalupě, tak tam chodíme 2 až 3 hodinky po lese, s hůlkami.
To jste opravdu vzorná!
Já vím. Miluju ten pocit po cvičení. Máte hlavu vyčištěnou, rozdýchaná, plná energie. Kdybyste mě viděli po ránu… Pak se najím, odpočinu, zacvičím a jsem úplně jiný člověk! Kdyby to ty lidi zkusili! Jenže oni k tomu přistupujou, že je to nebaví. „… Já vím, že bych měla, když mně se tam tak nechce! A kdy už přijdou ty endorfiny?“
Spíš jste si tedy vytvořila sama své zásady, které prospívají vašemu zdraví?
Ano a taky je mi po nich dobře. To je pro mě důležité. Já mám svého člověka ráda, žádného jiného už nedostanu. Nechci mu vědomě ubližovat.
V knize Čínská studie nakladatelství Svítání tým vědců dokázal, že omezením živočišných bílkovin lze pozitivně ovlivnit průběh civilizačních nemocí jako je diabetes 2. typu, infarkt, mrtvice. Jaká je vaše zkušenost, pomohla úprava jídelníčku někomu z vašeho okolí?
Pomohla by zcela jistě, kdyby si ten jídelníček upravili. Dobrovolně. Narážím opravdu na tlustou zeď a už jsem vzdala veškeré snahy. Ta moje kamarádka už přecijen trošku ubrala na váze a nutí tatínka s bratrem jíst zdravěji. Dokonce jí to i snědí. Ale nepokračuje to tempem, které by si představovala.
Že vaříte ráda, to už jste říkala, váš oblíbený recept?
Mám moc ráda cuketu. Vydlabu ji jako lodičku, rozkrojím na půl, osolím, opepřím, přidám sýr, někdy šunčičku nebo tuňáka a zapeču si to. A ono je to strašně dobrý. A je to hned. Miluju lilky a cukety… byla jsem asi koza ve svém minulém životě. Pořád něco chroustám, kedlubny a tak. Anebo mám moc ráda zapékané věci se sýrem, je to jednoduché na přípravu. Když někdo říká, že nemá čas vařit, jsou to výmluvy. Tyhle recepty zaberou 15 − 20 minut.
To je také jedna ze zásad z knihy Čínská studie − jednoduché vaření, nepříliš mnoho přísad do jednoho jídla.
Takové vaření se spoustou surovin je pak také strašný vopruz, než to všechno nashromáždíte…
Neodmyslitelně k vám patří elán, verva i něha, s jakou zpíváte. Co když se ráno probudíte nakřivo, co vám pomáhá znovu „vykřesat jiskru“?
Mám strašně pomalé rozjezdy. Radši vstanu o hodinu i o dvě dřív, než musím odejít, abych si narovnala hlavu na krku, jak říká moje paní doktorka. Kdyby to bylo moc rychlé, zkazil by se mi celý den. Čím jsem starší, tím víc miluju rituály. Kávu s mlékem, nějaká snídaně, chvíli jentak čučet, přemýšlet, jak si všechno zorganizuju a pak velmi pomalu opustit domácnost.
Poslouchala jsem pořad o Věře Čáslavské, která vzpomínala na dobu, kdy na tom byla hodně špatně fyzicky i psychicky. A pak stála na pódiu, v rukou cenu Sportovec roku. V hledišti všichni vstali a tleskali jí. Jak tam tak stála, celá zkroušená, najednou ucítila příliv energie od svých fanoušků. Zhluboka se nadechla a vrátila se jí chuť do života. Cítíte to také tak?
No jejej. Mám pokaždé trému, než jdu na jeviště. Ale jak zazní první tóny, vlítnu tam, rozhlédnu se, vidím, jak se na mě lidé usmívají, já na ně, je to předávání energie. I když jsem unavená, moc ráda ze sebe vydám úplně všechno, protože moji posluchači si to zaslouží. Třeba za mnou přijdou po koncertě a řeknou: „To bylo tak hezký, já jsem přišel takovej smutnej a vy jste mě z toho dostala. A vůbec netuší, že to funguje i obráceně. A čím jsem starší, tím víc si toho vážím a uvědomuju si to.
V televizním pořadu jste uvedla, že vás babička naučila vážit si rodičů, i když vaše dětství nebylo právě idylické, žít ve smíru a hledat si cestu k bližnímu svému. Osvědčila se vám tato filozofie?
Mnohokrát mi to dalo spoustu práce. Když je člověk mladý, hranice jsou ostřejší. Když trošku uzrajete, tak o tom víc přemýšlíte a soudy nejsou tak kategorické. Jsem vděčná babičce, že jsem vyrůstala ty nejdůležitější roky u ní. Ona neměla nějaké extra vzdělání, ale byla přirozeně moudrá, naučila mě, co je dobře, co je špatně, zpívala si se mnou, vyprávěla mi pohádky a musím říct, že u ní bylo hezké dětství. Mockrát na ni vzpomínám, ještě dneska.
Kdy se stává člověk babičkou?
To nevím. Dneska je ženská mladá, jak dlouho chce.
Tíží vás věk? V kultovní knize Vladimíra Párala je hlavní hrdinka Zita Gráfová označena za čarodějnici, protože si ve svých čtyřiceti letech dovolila mít mladého milence, muži v šedesáti odcházeli do důchodu a do bačkor. O dvacet let později se doba radikálně změnila, dnes mají v tomto věku ženy často první dítě. V severských zemích je stáří definováno od osmdesáti, ale v Čechách od šedesáti let.
Vážně? Tak to já jsem už stará (smích). To je ale individuální. Znám čtyřicetileté ženy, které samy sebe už vnímají jako staré a naopak, někdo nestárne jakoby vůbec. Mamince mojí kamarádky je 84 let. A ta se každou středu schází v kavárně se svými vrstevnicemi, samy sebe nazývají holky. Jsou načesané, upravené, dají si sachřík a kávičku. A plánují, kam spolu vyrazí o víkendu na výlet. Jedou někam vlakem, urazí tam deset kilometrů, dají si oběd a zase jedou nazpátek. Jezdí spolu na dovolenou, byly třeba na Kubě… Takhle si to představuju taky. Nehodit flintu do žita v šedesáti, že už mám všechno za sebou… Pořád na mě záleží.
Co vaši rodiče?
Mám tátu, kterému je třiaosmdesát a ten sedí, čučí. A cíleně je sám. To nechápu. Jsem patronkou dobrovolnického sdružení Protěž, které se stará o seniory. Tamara Cvrčková, která to vede, má vazbu na všechny ty sdružení a kluby důchodců, kde se setkávají. Tak jsem ho chtěla trošku rozhoupat. Marné. „Nikam nejdu, nic nepotřebuju…“
Patříte dlouhá léta mezi naše nejoblíbenější zpěvačky. Setkáváte s velkým obdivem, ale možná i se závistí a zlobou. Jak čelíte těmto stinnějším stránkám popularity?
Já spíš ty lidi lituju. Naštěstí nejsem ten typ, který by byl tak extra propíraný v médiích, že by v mém životě byly nějaké extrémy. Ale mám jednu takovou, v uvozovkách, obdivovatelku, která kdykoliv se mi něco povede nebo je nějaký velký pořad v televizi nebo je v novinách, že se mi povedla Lucerna, tak mi napíše paní Černá z Prahy 9. A vyčte mi tam i třetí světovou válku, jak je na mně úplně všechno špatně… Je to už rukopis starší osoby. Vždycky mi napíše. Já už se na to v podstatě těším: „Tak co je nového špatného na mně? (smích).
V současnosti je velmi oblíbené pozitivní myšlení, „zhmotňování“ přání… Vy máte schovaný papír, na kterém podle doporučení vašeho manžela je seznam úspěchů, kterých byste ráda dosáhla. Kolik vám tenkrát bylo?
To mně bylo dvacetdva…
Tenkrát to bylo dost neobvyklé, ještě na to nebyly příručky, kterými jsou dnes zahlcená knihkupectví. Co všechno se splnilo?
Můj muž byl producent. Začala jsem otravovat, že teda jsem zpěvačka a že chci mít svoji desku, singl. On řekl: „Bezvadný, singl, budeš mít singl. A co dál?“ Dál jsem nekoukala, v třiadvaceti. A on pokračoval: „Tak mi řekni, pro koho bys chtěla zpívat, co by mělo být na dlouhohrající desce, jaké texty, jakého textaře… Já nevěděla. „Tak víš co, vezmeme si papír a piš.“ Teď mi začal diktovat: Čeho chci dosáhnout: Zlatý slavík, Hitšaráda, Bratislavská lyra, hlavní sobotní programy… No všechno. Já jsem se mu vysmála. A postupně se to všechno stalo.
Rozčiluje vás na dnešním světě něco?
Trochu mě děsí, jak jsou ti dnešní mlaďoši nadrnčený. Oni vás vpodstatě neposlouchají, melou si svou, co se naučili. Volám na nějakou telefonní osmičku. Potřebuju poradit. Ne. Spustěj, co se naučili. Já řeknu, mám ale tenhle problém. Jedou dál. Mám pocit, že jsou na klíček! To mě hrozně znervózňuje. Rozčiluje mě, že si pletou asertivitu s drzostí. Takový ten shovívavý nadhled nad stařenou, to už jsem si zvykla. Smích. Ale oni nejsou ani uctiví. Říkaj věci tónem, kterým by je říkat neměli. A neuvědomují si to. To je to nejhorší. Teď jsem přesně taková jako „To máme mládež!“ (smích).
Vadí mi, že je uspěchaná doba, nemáme čas sami na sebe, na takovéto nezávazné povídání u čaje, u kafíčka. Odcizujeme se elektronickou dobou, všechno se posílá mejlem, píšou se esemesky, žádné dopisy nechodí. Přitom dopis byl něco takového milého, intimního.
Nejen vypadáte zdravě, ale vyzařuje z vás i taková harmonie, víte čím to je?
Možná, že k tomu přispívá i tento byt. Tady jsme s mým mužem začínali, byla to doba her a malin nezralých. Jsem moc ráda, že se mi podařilo po manželově odchodu vyměnit náš velký byt za tenhle. Je pořád nabitý takovou pozitivní energií, byla to pro mne první dobrá věc v krušných dobách po jeho odchodu, která se podařila. Jsem tu moc ráda.
Vrátím se ještě k vašim písničkám. Je nějaká, která vás provází pořád, má pro vás citové pouto?
Mám dvě takové. Mám tedy ráda všechny, jinak bych je nezpívala, a posluchači je mají rádi naštěstí taky. Ale pro mě, po prožitém životě, dostaly úplně jiný význam. Ta jedna se jmenuje „Vzpomínky“, z muzikálu Kočky (Cats) a ta druhá je My way. Tím končím koncert. Musí být poslední, protože potom už nezazpívám vůbec nic, tam se odevzdám. Většinou také lidi vstanou a tleskají. V těhle písničkách je život, očekávání, bilancování…
Na co se mohou vaši fanoušci těšit v roce 2014?
Teď už to bude třetí rok, kdy si vymýšlím něco bonbónkoidního. Předloni jsem měla narozeninové turné, to jsem měla kulatiny, a také čtyřicet let na jevišti, vloni jsem koncertovala s Evou Pilarovou, což byla ikona mý puberty, ona a Marta Kubišová, to byly moje holky. Letos budu jezdit s vrstevnicí Věrou Špinarovou.
To budete zase rockerky!
Ano, moc se těším.
Zaznamenala jste nějaký posun ve svých posluchačích?
Krásné je, že teď jsou to tři generace. Ti, kteří se mnou vyrůstali, jsou už dědové a babičky, mají syny dcery a i oni mají už děti.. A ani oni se mojí muzice nejspíš nevyhnou, a když v ní najdou zalíbení, opravdu moc mě to těší! Je to velká poklona, když přijdou mlaďoši a řeknou: „To bylo dobrý! Od mala nám vaše písničky nutili rodiče, my jsme před nimi utíkali a ono je to fakt dobrý!
Ptáme se na některé zásady zdravého života:
Potravinové doplňky nejsou dobrým prostředkem pro zdraví?
Ano s tím souhlasím. Beru jenom hlívu na imunitu.
Z rostlinné stravy získáme daleko více živin než ze stravy živočišné. Optimum je do deseti procent živočišných bílkovin?
To já zhruba dodržuji.
Geny většinou nevyvolávají nemoc, spíše způsob života?
Ano, příklady vidíme na svém okolí.
Výživa může ovlivňovat nežádoucí účinky škodlivých látek. Když člověk jí zdravě, nemusí se tolik zabývat zplodinami aut a podobně, zdravý organismus si poradí?
I tohle je myslím pravda.
Stejná výživa, jež chrání před vznikem a rozvojem nemocí, může v pozdějších stádiích nemoc zastavit nebo vyléčit? To se vás moc netýká, vy evidentně nejste nemocná.
To ještě nevím, budu vědět výsledky zítra. Každý rok v lednu si dám takové lékařské kolečko, gynekologa, internistu, zubaře a tak, preventivně. Ale cítím se docela dobře.
Výživa, která je prospěšná u jedné chronické nemoci, je pro nás prospěšná celkově?
Dobrá strava je jednoduchá strava. Člověk pak rozezná chuť jednotlivých druhů zeleniny nebo přísad.
Blanka Neoralová, Nora Chvojková
Připraveno ve spolupráci s Diabetickou asociací ČR a nakladatelstvím Svítání