Když diabetem onemocní rodič malých dětí
Pokud diabetem (většinou 1. typu) onemocní rodič, který má právě malé děti, většinou se o sebe od počátku dobře stará, neboť jeho rodičovství ho motivuje: „Musím fungovat.“ „Musím tu kvůli dětem vydržet co nejdéle.“
Bývá ale náročné pečovat o malé děti a zároveň se dobře starat o sebe (nebo vydělávat za dva, pokud druhý rodič je s dětmi doma). Špatná kompenzace diabetu s sebou může přinést další zdravotní komplikace nebo nadměrnou únavu. To pak způsobí, že se rodiče svým dětem nemohou věnovat naplno, jak by si přáli. Děti pak nedostatkem rodičovské energie strádají stejně jako např. při jejich pracovním přetížení nebo těžkých konfliktech rodičů.
Je důležité se o sebe starat, načerpávat energii a snažit se zlepšit kompenzaci diabetu, kvůli sobě, a také kvůli svým dětem.
Rozhodně pomáhá, pokud má diab
etik podporu partnera a širší rodiny.
O pomoc a podporu je důležité si říct, pokud nemocný rodič cítí, že ji potřebuje.
Mnozí z nich, zdraví či nemocní, mají pocit, že musí všechno zvládnout sami: „Když to zvládají ostatní, musím já taky“. Neřeknou si o pomoc a jejich blízké okolí se tím pádem domnívá, že se cítí dobře, a nenapadne je o tom pochybovat. Některé možná ano, ale když vidí, že jejich partner na všechno stačí, svou pomoc nevnucují. Někteří partneři vědí, že by nemocný stejně nedal najevo svou „slabost“ a pak můžou zbytečně pochybovat o jeho možnostech zvládnout bez cizí pomoci čas s dítětem. Někdy jim to proto raději předem znemožní. Diabetes a většinu potíží s ním spojených totiž není vidět a ostatní nemohou číst naše myšlenky a pocity.
Pokud něco potřebujeme, je třeba to sdělit, a neočekávat, že to ostatní vytuší.
Když onemocní rodič dospívajících dětí
Ve všech rodinách se mění vztahy, jakmile děti dospějí do stádia adolescence. Dospívání klade mimo jiné na mladého člověka úkol vymezit se vůči rodičům, a někteří adolescenti to dělají dost nevybíravým způsobem. Pokud v tomto období rodič onemocní, může dítě tohoto stavu využít „proti němu“. Chová se vůči rodiči i jeho nemoci lhostejně, nebo naopak může mít o rodiče a jeho zdraví nadměrný strach. Strach o rodiče může u dítěte vyústit např. až v úzkostnou poruch
u nebo v poruchu chování.
Co nejhladší průběh tohoto období zajistí otevřená komunikace v rodině, kdy děti mohou dát najevo, co chtějí a co se jim naopak nelíbí, a nemusí pak používat „nečisté zbraně“.
S tím souvisí opět i téma tabu nemoci v rodině, neboť pokud se o nemoci doma přiměřeně mluví, dítě může situaci lépe přijmout. Naopak není vhodné dítě (adolescenta) nemocí a svými starostmi s ní příliš zatěžovat, nebo až manipulovat. Adolescent má svů
j život a nelze po něm chtít, aby se o rodiče a jeho potřeby staral. Vůči rodiči se nakonec přestane vymezovat ne kvůli jeho nemoci, ale spíše proto, že si ho váží, a i když má vůči němu aktuálně výhrady, mají mezi sebou nastavené hranice slušného chování, a ty vzájemně nepřekračují.
MUDr. Jana Komorousová Ph.D.